Bořiči mýtů #7: To nezvládnu, nemám na to základy

28. 08. 2021

"Jo, stojka, akrobacie, muscle-up. Jasně že bych to chtěl umět. Ale nemám žádný základy a beztak musíš začít už v dětství..."
 

Vše je v hlavě 

Stojky, parkour a akrobacii učím už pár let. Trénují se mnou děti, dospívající i lidé, kteří jsou podle ostatních "na něco takového staří". Všichni se učí nové věci, posouvají svoje limity a dosahují do té doby netušených možností. Znám ale také spoustu lidí, kteří to bohužel vzdali dřív, než mohli poznat nějaké výsledky. Ne kvůli zranění nebo nedostatku času.  Na vině bývají nejčastěji představy o talentu a vlastní (ne)schopnosti. A to je škoda. Je v pořádku pokud Vás akrobatické disciplíny neoslovují. Rozhodně ale není v pořádku nechat strach nebo mylné představy diktovat, co budete dělat. Pojďme si tedy společně rozebrat problémy, které lidi často (ne)mají. 
 

"Nemám talent"

Ach ano, bájný "talent". Když jde o vrozené vlohy, rádi se uchylujeme k extrémním názorům

"Na talentu nezáleží, všechno je trénink."

vs.

"Talent je nejdůležitější faktor v úspěšnosti sportovce."

Pravda je samozřejmě někde uprostřed. Nemůžeme říct, že genetika není podstatná (ani že neexistují extrémně nadaní jedinci), nebo trénink není potřeba. Zároveň ale nemůžeme všechno hodit na jeden faktor. Skvělé výkony jsou kombinací tří faktorů:

• Trénink

• Prostředí

• Genetika

Tyto faktory jsou navíc samozřejmě velice těsně provázané. Kdo máte povědomí o genetice víte, že přítomnost genů sama o sobě nic neznamená - jejich aktivace prostředím je hlavní faktor. A trénink v podstatě spadá do vlivů prostředí. Krom toho genetické predispozice téměř nikdy nefungují tak, jak si představuje populární názor. Neexistují “geny pro lepší akrobacii”. Jejich role je vždy závislá na prostředí a kontextu. 

Krásný příklad popsal Sapolsky ve svojí knize Behave. Jeden z genů hrající roli v rozkládání serononinu (nebudu se ani pokoušet nořit se do toho hlouběji) byl dlouho médii považovaný za “válečnický gen” spojený s agresí. Následná studie ukázala, že gen hraje roli v agresivitě pouze u v dětství zneužívaných jedinců.

Jeden gen tak muže mít radikálně odlišné účinky a zároveň velice pravděpodobně ovlivňuje ne jednu, ale mnoho funkcí - některé pozitivně, jiné negativně. Co z toho vyplývá pro nás? Absence talentu není výmluva + můžeme mít skrytý talent, na který jsme ještě nepřišli. I v prostředí sportovní vědy se vede dlouhá diskuse o tom, jestli příliš raná specializace a selekce “nevyhovujících” jedinců nestojí sportovní scénu mnoho skrytých talentů, které by se projevily až v pozdějších fázích tréninku. Pokud vám nejde o olympijské desetinky, s naprosto klidným srdcem hoďte talent za hlavu. Trénink Vás má naplňovat, přinášet radost a být prospěšný vašemu zdraví - ani pro jedno nepotřebujete nějaký zvláštní talent.


 

"Jsem na to moc starý"

Na vrcholu sil psát "nikdy nejste moc staří" zavání notnou dávkou arogance a naivity vůči přirozenému vlivu času. Druhý extrém - "Po padesátce už jen choďte na procházky a těšte se do hrobu" je možná ještě horší. Držme se tedy raději dál od kliše z obou stran opony. Stárnutí je reálné. Od určitého věku věk přestává být "jen číslo" a začne mít nepříjemně konkrétní projevy. To ale neznamená, že jsme už navždy odsouzeni k úpadku. Člověk se může zlepšovat a učit nové věci doslova celý život. Nejnovější výzkumy ukazují, že neuroplasticita mozku je možná v každém věku. Dospělí jen potřebují jiný přístup.

"Ale děti se učí rychleji"

Ne, děti se učí jinak. Některé rychleji, některé pomaleji. Dokonce o hodně pomaleji. Ano, děti mají na své straně pasivní neuroplasticitu, učení nápodobou a další věci, kterými dospělý nedisponuje. Naopak ale mají problém s pozorností a pochopením komplexních pohybů. Tam má zase výhodu plně vyvinutý mozek. Učení dětí a dospělých se tedy řídí jinými principy, které by trénér měl znát a aplikovat. S přibývajícím věkem to platí dvojnásob. I jako "starší" člověk si můžete trénink užít a benefitovat z něj. Pokud budete mít realistické cíle, základní opatrnost a dobré vedení, mohou vám akrobatické disciplíny mnohé nabídnout. Budete trénovat stejným tempem jako mladí? Ne. Budete potřebovat postupnější přístup a víc odpočinku? Ano. To by Vám ale nemělo vadit. 

 

"Jsem nesportovec a moje motorika je strašná"

Znám to, byl jsem ve stejné fázi. Ve svých 13 letech jsem si nedokázal ani představit pohyby, které nyní (2x starší) provádím. Kotoul vzad byl pro mě nepřekonatelný problém, stojka bájná dovednost z říše fantazie, šplh o tyči stejně pravděpodobný jako levitace. Někdo zkrátka nemá naděleno, ať už "geneticky" nebo prostředím, ve kterém vyrůstal. Pohybové schopnosti se musí používat a rozvíjet - pokud tak nečiníme tak se ztrácí. Nicméně dobrou zprávou je, že proces se dá i obrátit. S tréninkem hodně věcí vrátit zpět nebo dokonce získat dovednosti, které jste jako děti nikdy neměly. Ano, začátky bývají těžké. Ale fakt, že se učíte pomalu neznamená, že to tak bude vždy. Čím více se učíte nových pohybů - tím lepší jste v učení. Čím více se trápíte s rovnováhou a koordinací - tím lépe budete držet rovnováhu a koordinovat. Je to delší cesta než začít s přirozeným talentem nebo sportovním zázemím ale rozhodně je schůdná. A přináší hloubu uspokojení a radosti, kterou talentovaný člověk málokdy pozná.

"Mám strach"

Strach je další z nepochopených fenoménů. Zčásti je to dané tím, jak je to komplexní problematika. Další vrstvou může být společenské nastavení, které strach často staví do role něčeho, čemu se chceme *za každou cenu* vyhnout nebo ho naopak bagatelizuje. Protože tohle téma se dá rozebrat z mnoha stran, v následujících odstavcích se zaměřím na strach v kontextu tréninku.

Dobrý sluha, zlý pán 

Strach je evoluční mechanismus a jako takový byl a je nesmírně užitečný. V rámci tréninku nás lidově řečeno "varuje před blbostmi" - ukazuje nám, na co zatím nemáme a kam bychom měli zaměřit pozornost. 

Jako všechny procesy v organismu podléhá adaptaci. Pokud máme s něčím špatnou zkušenost, začneme se toho postupně bát. Pokud naopak strach racionálně a postupně překonáme, o něco se zmenší. Ve chvíli kdy se nevystavujeme věcem, kterých se bojíme, naše mechanismy pro posuzování a překonávání strachu "zakrní" - do určitého limitu se začneme bát stále menších věcí. 

Reagovat na přítomnost strachu zavrhnutím akrobacie má tedy stejný smysl jako reagovat na zadýchání tím, že přestanu běhat.

Velký strach negativně ovlivňuje naši schopnost soustředění a učení se. Může nás tedy sám o sobě uvést do nebezpečné situace. Podívejte se někdy na člověka, který se bojí výšek na rozhledně. Zvyšuje strach jeho bezpečnost? Jako vždy - důležitá je postupnost. Pokud strach prolomíte "na sílu", můžete dostat přesně opačný výsledek než chcete. Postupným přidáváním se stanete přirozeně silnějšími - krok za krokem. Stejně jako u běhání, posilování a dalších činností.

Méně strachu = více nebezpečí? Ne tak docela 

Častý názor laické veřejnosti je, že pokud jsme dobří v překonávání strachu, vystavujeme se velkému nebezpečí - nebudeme schopni rozpoznat limit našich schopností. Pravdou je pravý opak. Překonávání strachu neznamená zavrhnutí rizik, spíše jejich přesnější posouzení. Strach už není pánem ale rádcem. Z neurčitého "mraku" se stane velice přesně ohraničený útvar s nápisem "čeho se bojím". A dobře popsaný problém je polovinou řešení. Práce se strachem z Vás neudělá adrenalinového šílence bez pudu sebezáchovy (pokud jím už jste, žádnou nebudete potřebovat). Naopak, budete schopni vidět rozdíl mezi konkrétním, skutečným rizikem a výplody vaší fantazi a dělat tak lepší rozhodnutí.  
 

(Téměř) vše se dá zlepšit 

Základní pointou článku je fakt, že pokud něco chcete dělat, nebojte se začít. Nenechte se odradit talentem, věkem nebo strachem. Tyto faktory ovlivní Váš trénink, budou vyžadovat určité úpravy ale neměly by ovlivňovat vaše rozhodování, jestli se danou činností zabývat. Základy se můžete naučit. Koordinace se zlepší, stejně tak rychlost učení. Strach se při tréninku stane z nepřítele poradcem. Základ je to nevzdat. Naším cílem nejsou vrcholové výkony ale zdraví a radost z pohybu - a na tu není nikdy pozdě. 

Až budete příště přemýšlet, jestli zkusit tu akrobacii nebo jestli nejste na stojku příliš staří - prostě začněte!

Zpět